THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ano, to jsou ti hrdinové z dokumentu „Heavy Metal In Baghdad“. Iráčtí ACRASSICAUDA se od pádu Saddámova režimu tak trochu potloukali po světě, aby přes Sýrii a Turecko nakonec zakotvili ve Spojených státech. Zde jim po všech peripetiích bylo dopřáno vyprodukovat jejich de facto první oficiální nahrávku. Čtyřskladbové EP vcelku očekávaně nepřináší žádnou metalovou modernu, ale naopak důslednou aplikaci letitých a funkčních power / thrash metalových pouček. Ostře riffující kytary jako za starých dobrých thrashových časů, mohutné melodické nápěvy v refrénech a nezbytná kytarová sólička. Tihle tvrdohlaví Arabové vás dokonale teleportují o nějakých 20 let zpátky, což na druhou stranu v dnešní době určité renesance těchto metalových subžánrů nemusí nutně znamenat zatuchlý archaismus. Z těchto pocitů vás velmi rychle dostanou léty vybroušené instrumentální schopnosti kapely, stejně tak její již hluboko pod kůži vryté „ty správné“ a od žánrových veličin vypozorované kompoziční postupy. Vynikající „Garden Of Stones“ valící se ve středním tempu a zakončená jemnými orientálními motivy dokazuje, že s touto kapelou je nutné počítat a když se k ní konečně připojí i patřičná dávka štěstí, dlouhohrající album může přinést velmi solidní metalový materiál. Prozatím postačí se zaposlouchat do tohoto kvalitního čtyřskladbového mini, které navíc ještě bezpochyby nějakou to aranžérskou perličkou ve studiu zpestřil i Alex Skolnick.
7 / 10
Only The Dead See The End Of The War (EP) (2010)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Vice Records
Stopáž: 20:49
nádejna skupina
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.